Příloha: 9x video Včera se v libereckém sále Lidových sadů uskutečnil první koncert wanastowké formace z letošní plánované šňůry k výročí dvaceti let skupiny. Přinášíme vám první report přímo z místa děje. Autorem článku je "Mejla", jemuž touto cestou děkuji za spolupráci.

Nebývá v Liberci poslední dobou až tak častým jevem, aby známá česká kapela přislíbila zastávku v rámci většího turné, tu během několika týdnů nezrušila, k uvedenému datu dorazila, přilákala větší než malé množství diváků a ještě k tomu odehrála velmi slušný koncert – Wanastovkám v čele s charizmatickým lamačem dívčích srdcí devadesátých let Robertem Kodymem se vše výše zmíněné povedlo a po více jak deseti letech tak kapela úspěšně zahájila turné ku příležitosti dvacátého výročí vzniku kapely…

Do již naplněného sálu jsem dorazil kolem dvacáté hodiny a první, co mě zarazilo, bylo pódium, na kterém stál aparát v neobvyklém uspořádání – mikrofony, vpravo bicí, za bicími dva kytarové stacky (to je taková ta hlava s čudlíky, kroutítky a světýlky, co má pod sebou většinou i bednu a kam se dá zapojit elektrická kytara, kterou pak bývá přes tu bednu celkem dost slyšet, pozn. autora), před dvěma stacky jedna obrovská Marshall bedna, pod ní další obrovská zvukařská bedna, vedle ní malé kytarové kombo a za tímhle vším další obrovské bicí.

Pro plzeňskou punkrockovou kapelu Mandrage tedy zbyly nějaké tři metry pódia, pokryté změtí kabelů a dalších vychytávek, bez kterých se dobrý koncert zkrátka neobejde. Mladí punkrockéři se do toho opřeli krátce po dvacáté hodině a svými údernými, jednoduchými, melodickými a tudíž i chytlavými songy dostali početné publikum do toho správného rockového varu. Pro náročnějšího posluchače bylo vystoupení této formace spíše dobrou příležitostí odejít do vedlejšího sálu ke konzumaci chlazeného piva, aniž by litoval, že přišel o zajímavý hudební zážitek, většina diváků ale vytrvala celých zhruba 45 minut, které vystoupení Mandrage zabralo. Tahle kapela má toho ještě určitě mnoho před sebou a z mého pohledu by bylo asi nespravedlivé ji jakkoli hodnotit – texty o holkách, škole nebo sluníčku v čele se slavným pokřikem „punkrock je fajn“ a Sáře Tučkové mě nechávají chladným a mám pocit, že tady střelili Wanastowi Vjecy hodně vedle – jestliže na podzim objevili skvělé Airfare, když jim dali příležitost předskakovat v Sazka Aréně, na jaře jenom potvrdili, že zmedializovaní Mandrage jsou obyčejnou „punkrockovou“ kapelou, co neurazí, ale ani nenadchne.

Před devátou začali pořadatelé připravovat půdu pro headlinera celého večera, to už vyhrávalo wanastovské intro, které skalní příznivci znají již ze Sazka Arény – ti si ho také, narozdíl od ostatních přihlížejících, začali pomalu vychutnávat – zde se také naplnily Kodymovy prognózy, že na koncerty dorazí především odrostlé fanynky z devadesátých let společně se svými ratolestmi.

Wanastowi Vjecy vtrhli na pódium asi patnáct minut po deváté hodině, Robert Kodym s velkým nadšením pozdravil liberecké fanoušky a mohlo se začít. A když začít nějakou zásadní písní, tak v případě Wanastovek to nejde jinak, než tou nejzásadnější – „Tak mi to teda nandey“. V sále se v tu chvíli nenašel snad jediný sebevětší hudební analfabet, který by tuto hymnu začátku devadesátých let neznal. Nálada byla fantastická a kapela každým songem potvrzovala, že zásoba hitů je v jejím případě snad bezedná – „Velkej první letní den“, „Slečna Anna je za vodou“, „Andělé“, „Kočárek“, „Sbírka zvadlejch růží“, „Mašinführer“, „Jsem nevinej“… Když Wanastovky již tak nabitý repertoár proložili nějakou peckou třiadvacetileté spící krásky Lucie, nezbylo divákům nic jiného, než nadšeně tleskat po odehrání každé písně. Skvělá nálada byla nejen v hledišti, ale i na pódiu – Robert Kodym, PBCh, Tomáš Vartecký a Martin Vajgl jsou profesionálové, od kterých bychom těžko mohli očekávat průměr či snad podprůměr – každý z nich si s nástrojem dokonale rozumí a dává do něj cosi svého, co tuto kapelu dělá tak osobitou. Kodymovi celý koncert zářily oči a bylo na něm vidět, že za druhou vydřenou vlnu popularity je nesmírně vděčný, jeho komunikace s publikem byla vždy velmi otevřená, což potvrdil i tentokrát, když si na „Panice“ od Lucie přizval z publika úplně neznámou dívku, která si se svým vzorem samozřejmě ráda zazpívala – sice byla celou dobu o takt vpředu, ale Robert jí vždy ochotně pomohl, takže to nakonec dopadlo docela dobře. PBCh dokonale dostál své pověsti tichého introverta, mám pocit, že za celý koncert neřekl ani slovo, dredatý Tomáš Vartecký na kytaru předváděl vjecy možné i nemožné, jeho nástroj zněl kolikrát jak z jiné planety a bubeník Martin Vajgl sice nebyl pro pravou půlku sálu přes obrovskou bednu vidět, zato slyšet ho bylo až až.

Trochu mě zarazilo poměrně značné množství samplů, bez kterých to dnes sice nejde, ale v případě Wanastovek by jich nemuselo být tolik – kolikrát byl zvuk velmi nečitelný a divák sotva poznal, kdo vlastně co hraje.

V půl jedenácté se kapela za mohutného aplausu rozloučila s diváky, aby se po deseti minutách skandování vrátila s prvním nášupem zhruba čtyř songů. Totéž bylo zopakováno ještě jednou a celý koncert byl uzavřen luciášskou baladou „Dotknu se ohně“. Lidé se rozešli do ulic a jen zhruba stovka těch nejvěrnějších zůstala na autogramiádu, která začala kolem půl dvanácté.

Podtrženo sečteno Wanastowi Vjecy zahájili své turné kvalitním vystoupením, které se líbilo jak divákům, tak určitě i kapele samotné a i přes některé nedostatky – narvaný zakouřený sál o teplotě kolem třiceti stupňů, občasné zapraskání v bednách či zvukařův přehmat – musím uznat, že to těm chlápkům pořád skvěle zní a už se těším, až nás tu navštíví znovu s novým materiálem – vždyť nová deska má vyjít již tento podzim!

Fotky z vystoupení: ZDE

Video: Sbírka zvadlejch růží, Dotknu se ohně, Kdo se bojí nesmí do nebe, Kouzlo, Nahá,  Autogramiáda, Andělé, Panic, Robert rozdává wanastowské trička.

Autor: Mejla - Liberecký hudební portál Foto: Petr Šimr / Deník.cz