Olomouc byla místem, kde se opravdu děly pořádné Vjecy. Přinášíme vám druhou reportáž ze včerejšího koncertu. Autorem je profesní kolega Martin Višňa.

Výroční turné čtveřice Wanastowi Vjecy se zastavilo v centru Hané. Koncert se stejně jako ty předešlé vydařil, ovšem zřejmě už to není jako dřív. Omdlela jen jedna slečna, jestli se jmenovala Anna, netuším, za vodou rozhodně nebyla. Stála před Robertem v již typickém kabátu a trojhranném klobouku a byla bez vody.

Wanastowi Vjecy vyrazili na turné po dlouhých deseti letech. Loňské halovo-stadionové turné bylo sice zrušené, nutno však říci, že kulturákové prostředí Vjecem coby kdysi alternativnější odnože Lucie sluší a po takové odmlce je naprosto adekvátní. Ne, že by Kodym a spol. neměli na větší prostory, ptám se ale proč? Při monstršňůrách je mezi vystupujícími a návštěvníky přílišná propast a kluci rozhodně chtějí být lidem blíže, což je jedině dobře.

Koncert v olomoucké Sidii odstartovali plzeňští Mandrage. Do styku jsem s nimi přišel jen při poslechu CD, naživo mě ale nijak zvlášť nechytli. Snad v malém klubu by jejich písně vyzněly lépe, hutněji, živěji. Možná to bylo tím, že mladí muži s kytarami neměli na pódiu tolik místo co hvězdy večery. Úděl předkapel. Ale song Muchacha je po čertech dobrý.

A už se na promítacím plátně objevuje odpočítávací smyčka. 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 a znovu a znovu. Náhle se v reproduktorech rozezní základ některé ze skladeb. S jistotou nemůžu říct, které skladby, něco mi však říká, že jde o Chameleona z alba Lži, sex a prachy. A možná to vůbec není základ nějaké písně, ale úmyslně složené intro, do kterého se po chvíli ozve známý řev ze začátku první desky Vjecý. V tu se na pódiu objevuje kapela, intro dohrává – Tak mi to teda nandej, nandej, nandeeej! Kodym to odpálí jako za mlada, stroje se spustí, téměř naplněný sál zpívá a srdce nejednoho poskočilo. Ty vole, to sou fakt voni, voni se fakt vrátili!
Následující Velkej první letní den jen potvrdí, že čtveřice Kodym, P. B. CH., Vajgl a Vartecký je ve formě a co se zdálo již nemožné, je vážně realita. 

Ano, sice Kodymovi opravdu narostlo břicho, možná vlasů už má méně a v obličeji je takový kulaťoučký a P.B.CH. má na hlavě dost stříbrných pramenů, dokáží však stále překvapit. A čím překvapili domnělé Hanáky pod podiem? Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek … Přiznám, z Hané nepocházím, takže mi tato lidová píseň neříkala vůbec nic, ale divil jsem se, že až na pár výjimek ji s Kodymem nezpíval poprvé nikdo. Za to písničku Lucie odzpíval celý sál bez Kodymova vedení. Tak nějak musel. Robert dohrál předehru k této písni, vrátil se k mikrofonu, stihl zopakovat název písně, najednou lup, zbylí tři hrají dál, ale Kodymův zpěv zůstává před mikrofonem. Publikum zpívá za Roberta, ten poodstoupí, chvíli tápavě přechází po podiu, píseň končí a přibíhá technický tým. Nechtěnou pauzu ovšem kapela využije tak, že naservíruje lidem luciánského Panice na poloviční výkon aparatur. Brzy je vše napraveno, můžeme pokračovat.

Přesné pořadí písní si nepamatuji, ovšem nemůžu se nezmínit minimálně o dvou. Je pravda, že při závěrečné Dotknu se ohně, což je píseň, která mě provází od dětství, mi běhal mráz po zádech, když  P. B. CH. Robertovi přišeptával „teď kolem tebe projdu se zavřenýma očima, jsou šedý, šedý a vlhký“ a že při Sbírce zvadlejch růží jsem byl prostě dojatý. Na mysli mám ale jiné dvě, a sice Kočárek a Bednu od whisky. Kočárek proto, že P. B. CH. na basu místo jeho linky hraje známou melodii z Hříšného tance a Robert do ní klidně zpívá slova o tom, jak zapálil světlík a že sestřenice Eva je ještě malá. Bednu od whisky zas proto, že snílek P. B. CH. (ano, opět on) náhle ožil a začal na podiu pobíhat jako na samém začátku kapely, kdy koncerty Vjecý byly punkovou smrští. Tu byl tam a tu zase támhle, najednou drží v ruce Vajglovu paličku a tu třísk do činele, tu do kopáku. A ten P. B. CH., který ještě před chvílí se zavřenýma očima téměř nehnutě stál u mikrofonu s kamenným výrazem se směje, řekl bych až dětinská radost.

Nezbývá než smeknout klobouk (což třeba Robert během celého koncertu neudělal, ani při děrovačce, ani při focení s mým kolegou) a popřát, ať to Vjecem ještě dlouho vydrží. Ovšem maličkou připomínku bych měl – příště zařadit více rychlejších písní a bude to ještě malinko lepší. Nicméně, já jsem spokojen a věřím, že v tomto stavu jsem neodcházel ze Sidie sám.

Autor: Martin Višňa - jeho autorská fota