Patříš mezi špičku bubenické profese, mnoho umělců se však dostane ke svému oblíbenému nástroji až když musí přetrpět jiné, jaké to bylo u tebe?

No tak nejdřív ti musím poděkovat za tuto příznivou klasifikaci... -) Já jsem měl bicí podobně jako spousta dalších muzikantů tak trochu „vydupané“. Protože nepocházím z hudebnické rodiny, nesetkávaly se moje rané projevy hry na prádelní hrnec a soupravu z polstrovaných židlí příliš s pochopením-). Později však naštěstí rodiče pochopili, že můj vztah k bicím zřejmě není jen sezónní záliba, prosazená jen náhodou vedle klasické dětské akvaristiky nebo filatelie a začali mě v tom podporovat. „Vytrpět“ jsem ovšem přece jen před tím musel pár let akordeonu (klávesové tahací harmoniky). Což mě tehdy moc nebralo, dneska to zase beru tak, že jsem díky tomu od začátku bral hudební záležitosti i z harmonického a melodického hlediska a to mnohým přímo-bubeníkům pak může dost chybět. Na konzervatoři mě moc bavil klavír a teď se k němu zase trochu vracím, kromě toho hraju (ovšem vyloženě stylem „pudovkin“) i na kytaru a baskytaru. ale to je vyloženě úroveň končící domácím zablbnutím si, nebo demáčovými potřebami... Kontakt s harmonickými nástroji ale považuji osobně pro bubnování za velkou výhodu.

Pamatuješ si na svůj první koncert? Jaké jsi měl pocity?

Jasně že si pamatuju a nebyly to pocity nijak příjemné. Šlo o vystoupení v rámci LŠU, na kterém jsem přednesl na akordeon v nepředstavitelném stresu několik úprav lidových písní-)). To mi bylo asi sedm. Naštěstí jsem pak docela rychle zjistil, že hraním před lidmi se může člověk dostat naopak do vzájemné pohody a propojení s posluchači a dneska bych si třeba samotnou studiovou práci bez koncertování a živého kontaktu s posluchačem nedokázal představit. Naštěstí jsou -123min typem klubové kapely, která je k tomu, aby se „uživila“ nucena hrát docela dost a to mi vyhovuje.

Která hudba tě nejvíce ovlivnila?

Asi si netroufnu říct přímo to absolutní „nejvíc“, ale pokud bych měl jmenovat určité milníky v mém vnímání hudby od úplného začátku, začalo by to někdy kolem sedmi let Olympikem (myslím, že Robert Kodym je na tom tak nějak podobně-)). To mě bralo mnohem víc než všechno ostatní tehdy mě dostupné (moc toho samozřejmě nebylo) a znal jsem nazpaměť bubenické party z jejich LPs z té doby (škoda že Janda aspol tehdy nesháněli cca osmiletého bubeníka, docela bych do toho tenkrát šel-)))). Pak následovaly takové ty první kontakty se zahraniční hudbou, velmi důležitá pro mě byla The Dark Side Of The Moon od Pink Floyd (vyšla tehdy v Supraphonu) a později i další Floydi. Následovali Led Zeppelin, Deep Purple, Frank Zappa... na jeho desky (respektive jejich obsah) jsem koukal jak na zjevení... Tenkrát to samozřejmě k člověku všechno šlo přes pirátské kopie na kazetách, sháněných různě po burzách, atd... No a potom přišla taky jazzová vlna, Buddy Rich (poprvé opět díky Supraphonské licenci), Billy Cobham, Tonny Williams... No a někdy v roce 1988-89 Dave Weckl, což bylo najednou bubnování z jiného vesmíru, do té doby jsem takovýhle přístup u nikoho neslyšel. To byla velká pecka. No zkrátka - pořád se něco dělo a pořád bylo co objevovat...

Pokud profesionální muzikant dostane nabídku na účinkování v nějaké kapele, co hraje hlavní roli? Peníze nebo renomé kapely?

No v ideálním případě hraje hlavní roli jeho pozitivní vztah k muzice, kterou ta kapela dělá... Je jasné, že člověk se musí i v situaci, kdy koncert třeba technicky „zaskřípe“, nebo někdo z hráčů nemá svůj den, zachovat profesionálně a odvést 100% výkon. Ale pak se to mnohem lépe zvládá v partě, kde se člověk cítí dobře a není tam jen „na kšeft“. Jít do něčeho jenom z finančních důvodů, nebo z důvodů jakési profesní „prestiže“, to se většinou nevyplácí.

Několik let jsi působil v populární Vltavě. Tato skupina před čtyřmi lety zanechala činnosti, jaký byl hlavní důvod?

Ve Vltavě jsem hrál (s občasnými „odskoky“ do jiných projektů) celých devět let, což je sakra dlouhá doba na to, aby se ta dobrá parta, o které jsem mluvil předtím, jen tak snadno opouštěla. A tady to rozhodně platilo dvojnásob, protože kapelový mikrosvět, který jsme si za ta léta vytvořili, skvěle vyplňoval dlouhé cesty na koncerty a společně trávené šňůry a někdy byl povedený koncert jen takovou „třešničkou na dortu“ po celodenní smršti gagů... Ale stalo se a jednoho dne za námi přišel leader kapely a autor písní Robert Nebřenský s tím, že cítí, že nazrál jeho čas dát si s kapelou pauzu. Pochopitelně v tomto případě nepřicházelo v úvahu pokračovat bez něj a tak nám nezbylo, než respektovat jeho rozhodnutí... Robert měl původně v plánu realizaci výrazně odlišného sólového projektu, než jak ho posluchači znali z Vltavy, ale to jeho odmlčení se protáhlo už na čtyři roky a bojím se, že ještě chvilku potrvá. Je to veliká škoda, ale zároveň daň za to, že Robert je nadán v mnoha oblastech a to jej nutí čas od času upřednostnit tu či onu z nich...

Posléze jsi přijal nabídku -123 minut, kde působíš dodnes. „Minuty“ se prezentují žánrově pestrým stylem hudby, k jakému osobně máš nejblíže?

No já se přiznám, že než jsem začal hrát s -123min, chvilku jsem balancoval a rozhodoval se, protože jsem zároveň v té době dostal ještě nabídku od Čechomoru a protože jsme už v té době za sebou určitou krátkou spolupráci měli, tušil jsem, že by se mi tam také líbilo. Nakonec ovšem zvítězily Minuty a vůbec toho nelituji. Mimochodem to lano přišlo stejný týden, kdy nám Robert N. oznámil svůj odchod, takže jsem do Minut doslova „přeskočil“-)) Pokud se týká nějakých žánrových vymezení, v podstatě u mě nejsou, protože jsem už hrál v kapelách od metalové kapely až po symfoňák -) a všechno mě něčím pobavilo.

Se svou domovskou kapelou máte na kontě zatím 5 alb, kdy spatří světlo světa vaše další řadová deska? A v čem bude jiné než ty předchozí?

Novou desku právě točíme a podle našeho subjektivního pocitu by mohla být dost jiná. Ale stejně tak se může stát, že si ji pak někdo poslechne a řekne „no jo, klasický Minuty...“-). Takže tohle bych nechal až na soudu posluchačů samotných...

Jako jeden z mála profesionálních bubeníků se věnuješ publikaci odborných článků a vydal jsi i knihu „Etudy pro malý buben“, nyní prý chystáš i DVD. Bude se jednat o jednorázové dílo nebo se zájemci můžou těšit i na další pokračování?

Právě že to je docela běh na dlouhou trať, protože bychom s vydavatelem chtěli zrealizovat čtyři DVD v průběhu čtyř let. Což je fakt makačka, o které si teď netroufnu tvrdit, že vůbec jde časově zvládnout. Nicméně elán jsem zatím teď ve fázi dokončování prvního dílu neztratil, uvidíme, jak to půjde dál. Také samozřejmě bude záležet na tom, jestli se projekt setká se zájmem bubeníků, pro které je určen. Rozhodně by mě nebavilo dělat něco, z čeho by pak byl skladový ležák... Ten výukový projekt je obsahově dost rozsáhlý a zahrnuje komplexní přístup k výuce bicí soupravy od úplných začátků až k vyšší pokročilosti, kterou je improvizace, budování osobitého výrazu atd. Tedy i k věcem, o kterých se při běžné výuce bicích málokdy mluví. Pokud by snad měl někdo zájem o bližší info o celém projektu, měl by ho průběžně najít na mých stránkách www.martinvajgl.cz

V roce 2000 jsi začal nahrávat s projektem Wanastowi Vjecy album „Hračky“, jak vlastně vznikla vaše spolupráce?

K natáčení desky Hračky jsem přišel až v okamžiku, kdy už vlastně probíhalo, ale nějak to zřejmě pořád nebylo to pravé (bubeníka pochopitelně nebudu jmenovat, ale podotýkám, že to je podle mého názoru výborný hráč, prostě to jen tenkrát nějak nesedlo do sebe). V té době se právě ve stejném studiu míchala deska Vltavy a Pavla Karlíka, producenta Hraček, nějakým způsobem moje pojetí bubnů oslovilo. Takže něco z toho zřejmě pustil klukům, dali jsme si schůzku, probrali jsme „o čem by ta deska měla být“, já jsem něco na zkoušku natočil (myslím, že to byla Chůze po ostří) a plácli jsme si. Abych nezapomněl- na desce jsou ještě použity dvě starší nahrávky z roku 97, které se nevešly na předchozí album, ty fungovaly bez problému, takže nebylo potřeba je znovu přetáčet.

Před čtyřmi lety se mělo uskutečnit velké turné k albu „Ty nejlepší věci“, proč z něj nakonec sešlo?

No pochopitelně jsem se těšil, že si zahrajeme i „naživo“ a když se nestihlo turné k Hračkám, objeví se Wanastowky na pódiu aspoň v rámci vydání toho výběrového CD. Navíc bylo v plánu během turné něco natočit live... Nicméně z organizačních důvodů bylo turné nakonec zrušeno. Ovšem mám pocit, že si to letošním Torpédo Tour řádně vynahradíme!-)

Po neshodách v Lucii se na scénu po dlouhých šesti letech tento projekt vrátil. Během léta jste natočili možno i nejlepší desku , která pod touto značku kdy vznikla. Prozradíš nějakou zajímavost z natáčení?

Nevím, do jaké míry může třeba běžného posluchače zajímat technická stránka věci, použité nástroje apod. Každopádně několik muzikantů už se mě ptalo, co to je za ty zvláštní kulaté hluboké tomy v Otevřené zlomenině... že prý to zní jako sampl, nebo editací upravený zvuk. Takže teď zopakuji, že to je kupodivu velmi natural záležitost -) Desku jsem točil na staré japonské bubny Hoshino s velkými průměry tomů a právě ve Zlomenině se hezky prosadil jejich atypický chatrakter. Mám tu soupravu ve sbírce a nikdy jsem ji předtím při žádném natáčení nepoužil. Když jsme se bavili před natáčením s Robertem o zvukovém a stylovém charakteru, který by ta deska měla mít, napadly mě ty Hoshina jako správně „starobní“ hardrocková souprava. A jsem rád, že se pak ve studiu ta volba osvědčila. Jinak natáčení probíhalo víceméně bez nějakých pikantních historek, zato ve velké pohodě a poklidu a také ve velké repertoárové připravenosti Roberta a P.B.CH., před kterou fakt musím smeknout... Nestává se, aby měla kapela před natáčením připravené kompletní demáče nahrávaných písní včetně textů a ve studiu už se pak řešilo maximálně to, jestli to či ono slovo bude v množném, nebo jednotném čísle-). Mimochodem teď jsem si vzpomněl, že mám svůj mikro-miniaturní podíl na jednom textu-)) a sice v tom, že se mi podařilo přesvědčit Roberta o změně z opakovaného „ ...nejsem stádo...“ na „....nejsme stádo...“ v druhé části refrénu titulní písničky. Text tím dostává další a teď právě aktuální rozměr a věřím, že až si ho ten stadión na koncertě zazpívá, půjde třeba domů a bude o tom přemýšlet... Docela by to v dnešní době nám všem bodlo...

Byla nahrána i nějaká skladba, která se nakonec na desku nedostala?

Dokonce několik, přesné číslo ti teď už ale neřeknu. Rozhodně ale další písničky nebyly nějakými outsidery, jen se prostě nevešly. Možná se některá z nich objeví na další desce? Musíme si počkat-)

Na tvém postu několik let působil Štěpán Smetáček, nebude tě limitovat pocit, že se vás budou snažit porovnávat? Znáš se s ním osobně?

Se Štěpánem se bohužel nijak zvlášť neznáme, i když o sobě samozřejmě vzájemně víme a mám pocit, že jsme se kdysi bavili o tom, co jsme dělali s Vltavou a že ho to docela bralo... Myslím, že není důvod k nějakým antipatiím, konečně z Wanastowek odešel už před deseti lety a mám pocit, že to je naopak typ, který když někde zaslechne, že ta kapela má novou písničku, ve které je vše zahrané ok, bude z toho mít radost... Z mé strany mohu k němu vyjádřit sympatie vzhledem k tomu, jak na mě působí i tím, jak si jde za svým cílem a svou vlastní hudbou. Mám pocit, že oba bereme bicí, pokud bychom použili lékařskou terminologii, jako „celostní medicínu“, než jen jako úzké „ušní nosní krční“, jestli mi rozumíš... Pokud se týká nějakého srovnávání fanoušky, přiznám se, že to moc neřeším. Nepřišel jsem do té kapely jako náhrada za Štěpána, ale proto, že kluci chtěli mít v kapele moje pojetí bubnů. Tedy i na turné budu hrát za sebe a myslím si, že s tím tak nějak všichni počítají-) To ovšem neznamená, že bych nechtěl některé typické věci v partech bubnů ze starších nahrávek zachovat. Někdy i přímou citací, konečně mě samotného vždycky štvalo, když jsem na „živáku“ nějaké kapely neslyšel v písničce ten „zásadní“ break ze studiového alba-)). Musím ještě ohledně mých předchůdců připomenout to, že po Štěpánově odchodu v roce 97 (?) působil v kapele na postu bicích nějakou dobu Marek Kopecký. Bohužel jsme se s Markem nikdy nesetkali a ani jsem ho s WV neslyšel, ale určitě to bylo taky ok. Jo a pro úplnost - Marek nebyl tím nejmenovaným bubeníkem, který měl původně točit Hračky...-)). Takže tajemství zůstává zahaleno-)))).

Jak jsi vnímal jejich hudbu v minulosti a jak na tebe působí nyní?

Samozřejmě si pamatuju na Tak mi to teda nandej, Sbírku zvadlejch růží, nebo Lži sex a prachy... Líbil se mi ten mix popové melodičnosti a citu pro „cajdák“, punkové drzosti, hardrockové špíny a textů, ve kterých „o něco jde“. Zvlášť tenkrát - na začátku 90. let, kdy naší rockovou scénou ještě lomcoval převládající metal a na druhé straně přeslazené záležitosti typu Shalom apod. to bylo velmi osvěžující. Pak jsem je na chvilku nějak ztratil z dohledu a až někdy v roce 98 jsem zaslechl píseň Kouzlo a ta mě vzala tím spojením naprosto prostinkého „čistého“ popěvku s barevným ethno-rockovým aranžmá a magickým textem, který si může posluchač v hlavě promítat v desítkách odlišných klipů... Věřím, že věříš, ale nikdo nám nevěří... Tohle teda kluci umějí mistrovsky...

Přikládáš nějaké písni větší sympatie? Nebo je nějaká, která tě nikterak neoslovila?

No právě na Kouzlo se moc těším. Je tam takový správně zatěžkaný Bonhamovský rytmus, který je potřeba hodně „posadit dozadu“ a pak to začne magicky fungovat. pokud bych snad našel v repertoáru WV vůbec nějakou píseň, kterou bych na turné oželel, možná by to byla Bedna od Whiskey... ale tuším, že lidem by docela zásadně chyběla...-)

Na jedné straně „Hračky“, na druhé „Torpédo“, jak by jsi tyto desky charakterizoval?

O Hračkách jsem se někde dočetl, že jsou přearanžované-)). No nevím, osobně bych tedy podobný výraz používal velmi opatrně (narozdíl od označení mnoha desek od nás i z venku, které jsou očividně nedoaranžované-)))). Podle mě je ta deska trochu nedoceněná, i když je pravda, že má výkyvy a zdaleka není tak vyvážená a kompaktní, jako Stříkačky, nebo Torpédo. Ale třeba experimentálnější a nezvyklé polohy kapely, tak jak jsou naznačeny v titulních Hračkách, nebo v Chůzi po ostří, mě osobně berou a mám pocit, že by deska možná byla bývala kompaktnější, kdyby tam místo některých polohových „jistot“ bylo naopak ještě víc progresivních experimentů. Ale je to jen můj názor, možná, že pro fanoušky Wanastowek by to už byl příliš tvrdý oříšek a kapela by přišla zbytečně o část publika. Torpédo je naopak pojato od začátku záměrně velmi „tradičně“, už když jsme se o té desce s Robertem bavili, tak říkal, že chce, aby z té desky byla slyšet pravověrná kytarová muzika. A troufám si tvrdit, že se to povedlo maximálně. Pokud se týká pojetí bubnů na Torpédu, určitě si posluchači všimli, že jde o velmi přímočaré záležitosti-)...musím říct, že jsem si zase po delší době užil vyloženě hardrockové hraní s „přímým tahem na branku“. Myslím si, že v tom spočívá účinnost bubnů v rockové muzice a že bubnování ve Wanastowkách je víc než o nějakém předvádění techniky o tom, že každý úder tam má svůj význam, umístění, správný čas a důvod-))

Jak se ti spolupracuje s pány Kodymem a P.B.Ch., nejspíš jsou to jiné typy než tvoji kolegové z „Minut“. P.B.CH. působí takovým tichým dojmem, Robert se zase jeví komunikativnější, jsi s nimi v kontaktu, jak by jsi je popsal?

Musím říct, že od první chvíle, co jsem P.B.CH. a Roberta potkal při natáčení Hraček, bylo mi jasné, že jsou „naši“ (jak o určitých lidech vždycky říkával Robert Nebřenský-)). Prostě takové to světlo v očích, ze kterého hned víš, že oni vědí a oni zase vědí, že ty víš-))) to se těžko vysvětluje... No a jak jsme se postupně začali oťukávat, ukázalo se, že to oboustranně bezvadně zapadlo... Takže tady potom vůbec nejde říct, jestli je někdo nějaký typ, nebo není. Prostě při navázání této formy komunikace si s lidmi rozumíš, jako by jste se znali celé roky...

Napadlo tě začátkem devadesátých let, když jsi z rádia slyšel „Tak mi to teda nandej“, že s tou kapelou budeš hrát?

Tak jo. Prozradím teď věc, kterou jsem vyprávěl opravdu jen pár lidem a je to fakt šílená kuriozita. Když jsme připravovali s Vltavou desku Když bozi zestárnou, bydlel jsem čtyři dny u klávesisty Franty Svačiny v jeho pronajatém domečku. ten dům už bohužel nestojí, už v té době bylo ohlášeno, že má podlehnout demolici. Každou z těch nocí se mi tam zdál strašně divný a strašně živý sen. Všechny z těch snů se potom nějakým způsobem vyplnily. No a jednu z těch nocí se mi zdálo, jak přicházím k nějaké betonové zdi, procházím dveřmi a za tou zdí je takové to „letně-parketové“ pódium, postavené bubny a aparáty a z odposlechů najednou začalo hrát Tak mi to teda nandej... Takže když jsem si za pár dní balil ve studiu bubny a nějaký bedňáci začali do studia tahat Marshallský bedny a já se zeptal kdo začíná točit po nás, říkal jsem si „To snad není možný, to snad není možný, to snad není možný...“ Pavel Karlík volal asi za měsíc...

Nastínil Robert Kodym či P.B.CH. co plánují s WV na příští rok?

Já myslím,že teď díky přípravám na aktuální turné nemají moc čas ani chuť plánovat něco tak dopředu. Bylo by ale určitě dobře, kdyby ten interval mezi posledními dvěma deskami a mezi posledními dvěma turné byl přece jen o něco skrácen...-)

Co by jsi vzkázal všem fanouškům Wanastovek?

Že si pro fandění vybrali dobře-), protože tohle je v dnešním hypermoderním světě poctivej bigbít, kterej něco říká, o něco v něm jde a ještě se dokáže nebrat tak úplně vážně...

Děkuji za spolupráci.

© Jaroslav Pazdera (http://wanastowivjecy.estranky.cz)

- DALŠÍ ŠÍŘENÍ TOHOTO ČLÁNKU JE BEZ MÉHO SOUHLASU ZAKÁZÁNO !!! ALTERNATIVNÍ VÝJIMKA - UVEDENÍ PŘÍMÉHO ODKAZU NEBO ZDROJ ČLÁNKU.